Glossary / Klimatický slovníček pojmů

Souhrn způsobilostí, zdrojů a institucí státu nebo regionu pro zavádění účinných adaptačních opat­ření.

Je to způsobilost státu snížit antropogenní emise skleníkových plynů nebo zvětšit přírodní propady; jde o dovednosti, způsobilosti, zdatnosti a odbornosti, kte­rých země dosáhla, a závisí na technologii, institucích, bohatství, spravedlivosti, infrastruktuře a vědomos­tech. Živnou půdou pro schopnost zmírňování je cesta udržitelného rozvoje, kterou daný stát zvolil.

V souvislosti se zmírňováním změny klimatu se setrvač­nost vztahuje k obtížnosti změn vyplývají z do­savadních podmínek ve společnosti, jako jsou fyzický kapitál vytvořený lidmi, přírodní kapitál a společenský nefyzický kapitál, zahrnující instituce, předpisy a nor­my. Existující struktury se ve společnostech ukotvují, a tím je změna ztížena. V  souvislosti s klimatickým systé­mem se setrvačnost vztahuje k prodlevě ve změně kli­matu poté, co bylo uplatněno vnější působení, a k pokračování změny klimatu ještě po tom, co bylo vnější působení ustáleno.

Skleníkové plyny účinně pohlcují tepelné infračer­vené záření emitované povrchem Země, samotnou atmosférou vlivem těch samých plynů a oblačností. Záření atmosféry je emitováno všemi směry, tedy i dolů k povrchu Země. Skleníkové plyny tak za­držují teplo uvnitř systému povrch-troposféra. Toto se nazývá skleníkový jev. Tepelné infračervené zá­ření v troposféře silně souvisí s teplotou atmosféry ve výšce, v níž je emitováno. V troposféře obecně teplota klesá s výškou. Úhrn infračerveného záření emitovaného do vesmíru býval takový, jako by po­cházelo z výšky s průměrnou teplotou −19 °C, což bylo v rovnováze s přicházejícím slunečním zá­řením, zatímco povrch Země byl udržován na mnohem vyšší průměrné teplotě +14 °C. Nárůst koncentrací skleníkových plynů vede ke zvýšené neprůsvitnosti atmosféry v infračervené oblasti spektra, a tudíž k tomu, že do vesmíru odchází zá­ření až z větší výšky s nižší teplotou. Tak vzniká radiační působení, které vede k posílení sklení­kového efektu, takzvanému zesílenému skleníkové­mu jevu.

Skleníkové plyny jsou takové přírodní nebo antropogenní plynné složky atmosféry, které pohlcují a emitují záření určitých vlnových délek v oblasti spektra tepelného infračerveného záření emitovaného povr­chem Země, samotnou atmosférou a oblačností. Tato vlastnost způsobuje skleníkový efekt. Prvořadými skleníkovými plyny v atmosféře Země jsou vodní pára (H2O), oxid uhličitý (CO2), oxid dusný (N2O), metan (CH4) a ozón (O3). Kromě toho je v atmosféře řada skleníkových plynů vytvořených výhradně člověkem, jako jsou halogenované uhlovodíky a další sloučeniny obsahující chlór a bróm, kterými se zabýval Montreal­ský protokol.

Oblast pevniny s nízkými srážkami, kde nízkými se obecně rozumí méně než 250 mm srážek ročně.

V běžném vyjádření je sucho „dlouhotrvající absence nebo výrazný nedostatek srážek“, „deficit srážek ve­doucí k nedostatku vody pro některé činnosti nebo sku­piny lidí“ nebo „období neobvykle suchého počasí s nedostatkem srážek trvající dost dlouho na to, aby způsobilo vážnou hydrologickou nerovnováhu“. Sucho bylo definováno mnoha způsoby. Země­dělské sucho se vztahuje k vlhkostnímu deficitu ve svrchním přibližně 1 metru půdy (kořenové oblasti), který ovlivní úrodu, meteorologické sucho je pře­devším dlouhodobý deficit srážek a hydrologické sucho se vyznačuje podnormálními průtoky a nízkou hladinou jezer a spodní vody. Velesucho je prodlu­žované a pronikavé sucho, trvající mnohem déle než běžné, obvykle desetiletí i více.