Glossary / Klimatický slovníček pojmů

Proces přizpůsobení se aktuálnímu nebo očekávanému klimatu a jeho účinkům. V lidských systémech se adaptace snaží zmírnit škodu nebo se jí vyhnout, případně využít příležitosti. V některých přírodních systémech může lidský zásah usnadnit přizpůsobení se očekávanému klimatu a jeho dopadům.

Podíl slunečního záření odraženého povrchem nebo předmětem, často vyjadřovaný v procentech. Povrchy pokryté sněhem mají vysoké albedo, albedo povrchu půd sahá od vysokého k nízkému a povrchy pokryté vegetací a oceány mají nízké albedo. Planetární albedo Země se mění hlavně vlivem změn oblačnosti, sněhu, ledu, plochy listů a pokrývky země.

Výmluvný a běžně užívaný název epochy, ve které se v současnosti nacházíme. V ní je lidstvo nejvýznamnější hnací silou stále silnějších a rychlejších změn, vzájemně čím dál propojenějších v rámci celé planety. Počátek této epochy, která naváže na svrchní holocén probíhající 4200 let před rokem 1950, ještě k červenci 2021 nebyl formálně ustanoven. Rok 1950 je k tomu geologicky vhodný, v té době se v sedimentech objevily nepřírodní izotopy z tehdy hojných zkoušek jaderných zbraní. Lidstvo se ale jako významný geologický činitel začalo projevovat již dříve během průmyslové revoluce. Člověk je v antropocénu zároveň nucen čelit dopadům jím působené globální změny.

Plynoucí z existence lidstva nebo jím produkovaný.

Emise skleníkových plynů, jejich prekurzorů a aero­solů spojené s lidskou činností, zahrnující spalování fosilních paliv, odlesňování, změny využití půdy, chov hos­podářského zvířectva, hnojení atd.

Plynný obal obklopující Zemi. Suchá atmosféra je složena téměř úplně z dusíku (objemový směšovací po­měr 78,1 %) a kyslíku (objemový směšovací poměr 20,9 %), společně s množstvím stopových plynů, jako je argon (objemový směšovací poměr 0,93 %) a héli­um, a radiačně aktivních skleníkových plynů, jako oxid uhličitý (objemový směšovací poměr býval 0,03 %, nyní je 0,04 %) a ozón. Kromě toho atmosféra obsahuje skleníkový plyn vodní páru, jejíž množství je značně proměnné, běžně okolo 1 % objemového směšovacího poměru. Atmosféra obsahuje také oblačnost a aerosoly.

Celková hmota živých organismů v dané oblasti nebo objemu; nedávno odumřelá rostlinná hmota bývá často zahrnuta jako mrtvá biomasa. Množství biomasy se vy­jadřuje jako suchá hmotnost nebo jako energie, obsah uhlíku nebo dusíku.

Část zemského systému zahrnující všechny ekosystémy a žijící organismy v atmosféře, na zemi (pevninská biosfé­ra) nebo v oceánech (mořská biosféra), obsahující i sekundární organickou hmotu, jako opad, půdní or­ganickou hmotu a oceánský detritus (odumřelou or­ganickou hmotu).

Citlivost je míra, nakolik je nějaký systém ovlivněn, ať příznivě, nebo nepříznivě, proměnlivostí klimatu nebo změnou klimatu. Tento vliv může být přímý (např. změna ve výnosech úrody jako odezva na změnu prů­měru teplot, jejich rozsahu nebo proměnlivosti) nebo nepřímý (např. škody v důsledku nárůstu četnosti po­břežních záplav způsobeného vzestupem hladiny moře). Toto pojetí citlivosti by se nemělo plést s citlivostí kli­matu, která je zvlášť definována níže.

Ve zprávách IPCC rovnovážná citlivost klima­tu označuje rovnovážnou změnu roční průměrné globální povr­chové teploty v důsledku zdvojnásobení ekvivalentní koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Vzhledem k výpočetním omezením je rovnovážná citlivost klimatu v klimatickém modelu obvykle odhadnuta z běhu mode­lu všeobecné cirkulace atmosféry spřaženého s mode­lem směšovací vrstvy oceánu, neboť rovnovážná cit­livost klimatu je určena především atmosférickými pro­cesy. Výkonné modely lze dopočítat až do dosažení rovnováhy s dynamickým oceánem.

Záření emitované povrchem Země, atmosférou a oblačností. Je též známo jako zemské nebo dlouhovlnné záření a mělo by se rozlišovat od toho infračerveného záření, které je součástí slunečního spektra. Infračervené záření obecně má vlnové délky větší, než jsou vlnové délky červené barvy ve viditelné části spektra. Spektrum tepelného infračerveného záření je v praxi odlišné od spektra krátkovlnného neboli slunečního záření v důsledku rozdílu v teplotách mezi Sluncem a systé­mem Země-atmosféra.

Vlivy změny klimatu na přírodní a lidské systémy. V závislosti na zvážení adaptace rozlišujeme mezi možnými a reziduálními dopady: – Možné dopady: všechny dopady, které mohou nastat za dané projek­tované změny klimatu, nebereme-li v úvahu adap­taci. – Reziduální dopady: dopady změny kli­matu, které nastanou po adaptaci.

Systém živých organismů ovlivňujících se navzájem a se svým fyzickým prostředím. Hranice toho, co lze označit za ekosystém, nejsou vůbec ost­ré a záleží na předmětu zájmu nebo studia. Takže velikost ekosystému může sahat od velmi malých rozměrů až po celou Zemi.

Ekosystémové služby (ecosystem services), nazývané také přínosy přírody lidem (nature’s contributions to people) představují souhrn všech přínosů přírody, které jako jednotlivci i jako společnost využíváme. Jedná se o širokou škálu přínosů zahrnující materiální přínosy (např. čistá voda, potrava, dřevo), regulační přínosy (např. regulace teploty ve městech, regulace čistoty vody a jejího průtoku krajinou) a nemateriální přínosy (např. estetické vlastnosti krajiny, rekreace v přírodě). Přístup ekosystémových služeb se snaží tyto přínosy identifikovat, popsat, posoudit či zhodnotit.

Rozdíl mezi celkovou vstupující a odcházející energií v klimatickém systému. Pokud je tato bilance kladná, dochází k oteplování; je-li záporná, k ochlazování. Zprůměrovaná přes celou zeměkouli a přes dlouhá ča­sová období musí být nulová. Protože klimatický systém získává prakticky veškerou svoji energii ze Slunce, nulová bilance znamená, že množství dopadajícího slu­nečního záření musí být v průměru globálně rovno součtu odcházejícího odraženého slunečního záření a odcházejícího tepelného infračerveného záření emi­tovaného klimatickým systémem. Narušení této glo­bální radiační bilance, ať už antropogenní nebo přiroz­ené, se nazývá radiační působení.

Dodané množství práce nebo tepla. Rozlišujeme různé druhy energie. Energie slouží lidským cílům, pokud proudí z jednoho místa na druhé nebo je přeměňována z jednoho druhu na jiný. Primární energie je energie obsažená v pří­rodních zdrojích (např. uhlí, ropě, zemním plynu, uranu), která neprošla jakoukoli antropogenní přemě­nou. Tato primární energie musí být přeměněna a transportována, aby se stala využitelnou energií (např. svět­lem). Obnovitelná energie se získává z trvalého nebo opakovaného toku energie působícího v pří­rodním prostředí a zahrnuje bezuhlíkové technologie, jako jsou solární energie, síla vody, větru, přílivu a vln a geoter­mální teplo, a rovněž uhlíkově neutrální tech­nologie jako je užití biomasy. Vložená (či šedá) ener­gie je ener­gie použitá při výrobě materiálů (např. zpra­cování kovů nebo stavebních materiálů), zahrnující energii užitou zpracovatelským zařízením (nultý řád), energii využitou při výrobě materiálů použitých ve zpracova­telském zařízení (první řád) a tak dále.

Proces rozrušení a přenosu půdy a horniny zvě­tráváním, svahovými pohyby a činností vodních toků, ledovců, vln, větru a spodní vody.

Složený proces odpařování vody z povrchu Země a vypařování z vegetace.

Fenologie je nauka o časovém průběhu základních životních projevů, zvaných fenologické fáze, zdravých živých organismů v závislosti na změnách počasí, klimatu a dalších vnějších vlivů prostředí. Fenologická pozorování se provádějí na rostlinách (fytofenologie) nebo na živočiších (zoofenologie).

Uhlíkatá paliva z fosilních usazenin uhlovodíků, za­hrnující uhlí, rašelinu, ropu a zemní plyn.

Proces, při kterém zelené rostliny, řasy a některé bak­terie odebírají ze vzduchu oxid uhličitý (nebo uhliči­tanové ionty z vody) k tvorbě sacharidů. Existuje ně­kolik typů fotosyntézy s různou odezvou na koncentr­ace oxidu uhličitého v atmosféře.

Vědecký termín označující proměnu planety vlivem lidstva. Používá se tedy jen v singuláru – je jen jedna. Tato proměna má mnoho provázaných složek, které jsou všechny důsledkem rostoucí spotřeby lidstva – především vlivem bohatnutí, ale i nárůstem zalidnění všech obyvatelných oblastí planety. Obyvatelnost se tím snižuje, ještě rychleji se zhoršují podmínky pro ostatní formy života.

Cyklus, v němž se voda vypařuje z oceánů a povrchu země, je přenášena přes Zemi atmosférickou cirkula­cí jako vodní pára, kondenzuje ve formě oblačnosti, vypadává ve formě deště a sněhu, je zachycena stromy a vegetací, odtéká po povrchu země, proniká do půdy, doplňuje spodní vodu, tvoří vodní toky, a  nakonec se vlévá do oceánů, ze kterých se bude po­sléze znovu vypařovat. Rozmanité sys­témy zapojené do hydrologického cyklu se obvykle označují jako hydrologické systémy.

Složka klimatického systému zahrnující vodní povrchy a podzemní vodu, tedy oceány, moře, řeky, sladkovodní jezera, spodní vodu atd.

Život na Zemi tvoří čtyři základní prvky: uhlík (C), kyslík (O), vodík (H) a dusík (N). Každý z těchto prvků může mít ve svém jádře různý počet neutronů, subatomárních částic bez elektrického náboje. Prvkům s různým počtem neutronů říkáme izotopy. Některé izotopy jsou stabilní a běžně se vyskytují v našem okolí, např. uhlík 13C a 12C nebo kyslík 18O a 16O. Těžké izotopy jsou během fyzikálně-chemických procesů odehrávajících se v přírodě znevýhodněné neboli diskriminované. Přesné stanovení poměru stabilních izotopů pomocí izotopové hmotnostní spektrometrie může sloužit jako kronika – historický záznam odpovědi organismu na měnící se podmínky prostředí.

Jev, který je na konkrétním místě a v dané roční době mimořádný. Definice přívlastku „mimořádný“ se liší, ale jev extrémního počasí by měl normálně být stejně nebo méně častý než 10. nebo 90. percentil pozorované hustoty pravděpodobnosti výskytu. Vlastnosti toho, co se nazve extrémní počasí, se mohou samozřejmě v ab­ solutním smyslu lišit od místa k místu. Jednotlivý extrémní jev nemůže být jednoduše a přímo přisouzen antropogenní změně klimatu, neboť vždy je určitá prav­děpodobnost, že se dotyčný jev mohl vyskytnout přiro­zeně. Když charakter extrémního počasí přetrvává něja­kou dobu, třeba sezónu, může být označen jako extrémní klimatický jev, obzvlášť pokud přináší průměr nebo úhrn, který je sám extrémní (např. sezónní sucho nebo vydatné srážky).

Klima v užším smyslu je obvykle definováno jako průměrné počasí nebo přesněji jako statistický popis v pojmech střední hodnoty a proměnlivosti relevant­ních veličin přes časové období v rozmezí od měsíců po tisíce nebo milióny let. Klasické období pro průměrování těchto veličin je 30 let podle definice Světové meteorologické organizace ( WMO). Re­levantní veličiny jsou nejčastěji povrchové proměnné jako teplota, srážky nebo vítr. Klima v širším smyslu je stav klimatického systému zahrnující statistický po­pis.

Podmnožina globální změny týkající se především klimatického systému. Je působená globálním oteplováním, které je důsledkem zvýšené a dále rostoucí koncentrace skleníkových plynů. Pro období od začátku průmyslové revoluce se pojem používá v jednotném čísle. Použití plurálu „klimatické změny“ je oprávněné až tehdy, pokud se mluví o změnách na přelomech geologických epoch. Tím, že se změna týká klimatického systému, zahrnuje veškeré životní prostředí, jde o změnu environmentální. Ale nejen o ni, nýbrž i o proměnu společnosti, která sice nemá dopad například na chod počasí, ale je nepříznivým chodem počasí nakonec vyvolána.

Interakční mechanismus mezi procesy v klimatickém systému se nazve klimatická zpětná vazba, pokud vý­sledek výchozího procesu způsobí změny v jiném procesu, které znovu ovlivňují výchozí proces. Pozi­tivní zpětná vazba zesiluje původní proces a negativní ho oslabuje.

Numerické vyjádření klimatického systému za­ložené na fyzikálních, chemických a biologických vlastnostech jeho složek, jejich interakcí a procesů zpětných vazeb a vysvětlující všechny nebo některé jeho známé vlastnosti. Klimatický systém může být reprezentován modely různé složitosti, to jest, pro libovolnou složku nebo kombinaci složek může být identifikována paleta nebo hierarchie modelů, liší­cích se v takových aspektech jako počet prostorových dimenzí, stupeň, do něhož jsou fyzikální, chemické nebo biologické procesy explicitně vyjádřeny, nebo míra, do níž jsou zahrnuty empirické paramet­rizace. Modely všeobecné cirkulace s vazbou atmosfé­ra-oceán (AOGCMs) poskytují zpodobnění klima­tického systému, jejíž komplexnost je blízká maximu, které současné metody umožňují. Ve vývoji jsou ještě komplexnější modely se vzájemně působícím che­mismem a biologií. Klimatické modely se využívají jako výzkumné nástroje ke studiu a simulacím klimatu i pro operativní účely zahrnující měsíční, sezónní a meziroční předpovědi klimatu.

Pravděpodobné a často zjednodušené vyjádření budoucí­ho klimatu založené na vnitřně konzistentním souboru klimatologických vztahů, které bylo vytvořeno za jasným účelem vyšetření potenciálních důsledků antropogenní změny klimatu a které často slouží jako vstup do dopadových modelů. Projekce klimatu často slouží jako podklad pro konstrukci klimatických scénářů, ale klimatický scénář obvykle vyžaduje doda­tečnou informaci např. o pozorovaném současném kli­matu. Scénář změny klimatu je rozdíl mezi klima­tickým scénářem a současným klimatem.

Klimatický systém je vysoce složitý systém se­stávající z pěti hlavních složek: atmosféry, hydro­sféry, kryosféry, povrchu země a biosféry, a vzá­jemných vztahů mezi nimi. Klimatický systém se vyvíjí v čase vlivem své vlastní vnitřní dynamiky a v důsledku vnějšího působení, jako jsou vulkanické erupce, sluneční změny a antropogenní působení zahrnující změny složení atmosféry a změnu využití půdy.

Biochemický profil rostlin, který metabolomika studuje, je výsledkem interakce mezi genotypem, prostředím a regulačními mechanismy a vytváří tak jedinečný biochemický „otisk prstu“ růstového prostředí v rostlinách.

Metabolismus je látková a energetická přeměna v živém organismu, při níž organismus přijímá a zpracovává živiny potřebné ke svému fungování. Metabolismus lze také definovat jako soubor všech enzymových reakcí (metabolických drah), při nichž dochází k přeměně látek a energií v buňkách a v živých organismech. Během metabolické dráhy je jedna chemická látka přeměněna řadou kroků na jinou chemickou látku, přičemž každý krok je usnadněn specifickým enzymem. Enzymy jsou pro metabolismus zásadní, neboť působí jako katalyzátory a umožňují rychlejší reakci při nižší energii. Tyto enzymově katalyzované reakce umožňují organismům udržovat své struktury, reagovat na okolní prostředí, růst a reprodukovat se.

Metabolomika je komplexní analýza metabolomu za konkrétního fyziologického nebo vývojového stádia organismu, tkáně či buňky, je důležitá zejména z důvodu porozumění buněčných funkcí, jelikož na rozdíl od jiných tzv. „omik“ více odráží aktuální stav buňky, který je vysoce dynamický. Metabolom je soubor meziproduktů a koncových produktů genové exprese a enzymové aktivity organismu. Hladina metabolitů, čili metabolický „pool“, přitom není odpověď pouze genové exprese, ale i environmentálního a vývojového stimulu nebo důsledek genetické mutace.

Metan je jedním ze šesti skleníkových plynů, který se má omezovat podle Kjótského protokolu; je hlavní slož­kou zemního plynu a doprovází všechna uhlovodí­ková paliva, chov dobytka a zemědělství. Metan uhelných slojí je plyn vyskytující se v ložiscích uhlí.

Obecně znamená „zmírňování“. V kontextu změny klimatu je mitigace soubor opatření ke snížení emisí, působení člověka na snižování zdrojů emisí (skleníkových plynů) a zvyšování jejich propadů. Příkladem mitigačních opatření je efektivnější využití zdrojů energie, využití solární či větrné energie, zateplení budov atd. V kontextu snižování rizik katastrof je mitigace soubor opatření ke zmírnění dopadů nastalých událostí na lidskou společnost nebo ekosystém.

Nelinearita klimatického systému může vést k náhlé změně klimatu, někdy nazývané prudká změna klimatu, náhlá událost nebo dokonce překvapení. Termín náhlá často odkazuje k časovým měřítkům rychlejším, než je typické časové měřítko toho radiačního působení, které změnu vyvolá. Nicméně ne všechny náhlé změny kli­matu musí být působeny vnějšími silami. Mezi uvažované možné náhlé události patří dramatické přetvoření termohalinní cirkulace, prudký úbytek ledu, masivní tání permafrostu nebo zvýšené půdní dýchání vedoucí k rychlým změnám v uhlíkovém cyklu. Další mohou být opravdu nečekané, vyplývající ze silného, prudce se měnícího působení v nelineárním systému.

Schopnost společenského nebo ekologického systému tlumit nepokoje nebo poruchy při udržení stejné zá­kladní struktury a způsobu fungování, funkce samoor­ganizace a schopnosti přizpůsobení se stresu a změně.

Část srážek, která se nevypaří z půdy ani z vegeta­ce, ale teče po povrchu země a vrací se do vodních útvarů. Viz Hydrologický cyklus.

Pokles pH mořské vody následkem absorpce antropogenního oxidu uhličitého.

Jeden ze šesti druhů skleníkových plynů, který se má omezovat podle Kjótského protokolu. Hlavním antropogenním zdrojem oxidu dusného je zemědělství (zacházení s půdou a statkovými hnojivy), ale důležité příspěvky pocházejí též z čištění odpadních vod, ze spalování fosilních paliv a z chemického průmyslu. Oxid dusný je také produkován přirozeně širokou pale­tou biologických zdrojů v půdě a ve vodě, konkrétně činností mikrobů ve vlhkých tropických lesích.

Přirozeně se vyskytující plyn, také vedlejší produkt spalování fosilních paliv z ložisek fosilního uhlíku, ja­kými jsou ropa, zemní plyn a uhlí, pálení biomasy, změn ve využití půdy a některých průmyslových procesů. Je to nejdůležitější antropogenní skleníkový plyn, který ovlivňuje radiační bilanci Země. Bere se za referenční plyn, vůči němuž jsou posuzovány ostatní skleníkové plyny, a proto má potenciál globálního oteplování roven 1.

Ozón, tříatomová forma kyslíku, je plynná složka at­mosféry. V troposféře se ozón tvoří jak přirozeně, tak fotochemickými reakcemi zahrnujícími plyny, které jsou výsledkem lidských aktivit (smog). Troposfé­rický ozón se chová jako skleníkový plyn. Ve strato­sféře se ozón tvoří interakcí slunečního ultrafialového záření s molekulárním kyslíkem (O2). Stratosférický ozón hraje rozhodující úlohu ve stratosférické radiační bi­lanci. Jeho koncentrace je nejvyšší v ozónové vrst­vě.

Náhlý posun nebo skok v průměrných hodnotách signa­lizující změnu režimu klimatu. Pojem je nejčastěji používán v souvislosti s po­sunem klimatu v letech 1976/1977, který se nejspíše shodoval se změnou chování El Niňa-Jižní oscilace.

průměrované přes dvacetileté období se středem v době zdvojnásobení atmosférického oxidu uhličitého

Proměnlivost klimatu označuje kolísání průměrného stavu a dalších statistik (jako standardní odchylky, výskytu extrémů atd.) klimatu na všech prostorových a časových měřítkách delších než jednotlivé povětrnostní události. Proměnlivost může být dána přirozenými vnitřními procesy v klimatickém systému (vnitřní proměnlivost), nebo změnami v přirozeném nebo antropogenním vnějším působení (vnější proměnlivost).

Resilience je schopnost systému vyrovnat se se změnou a pokračovat v rozvoji. Resilientní systém je schopen využít otřesy a zvraty (jako je například klimatická změna) k podnícení inovativního myšlení, které mu umožní obnovu a další rozvoj. Systémem můžeme rozumět jednotlivce, obec, komunitu nebo třeba ekosystém či celou ekonomiku.

Možnost vzniku nežádoucího specifického účinku, ke kterému dojde během určité doby nebo za určitých okolností a který se považuje za nežádoucí. Riziko je vždy spojeno s konkrétní hrozbou.

Souhrn způsobilostí, zdrojů a institucí státu nebo regionu pro zavádění účinných adaptačních opat­ření.

Je to způsobilost státu snížit antropogenní emise skleníkových plynů nebo zvětšit přírodní propady; jde o dovednosti, způsobilosti, zdatnosti a odbornosti, kte­rých země dosáhla, a závisí na technologii, institucích, bohatství, spravedlivosti, infrastruktuře a vědomos­tech. Živnou půdou pro schopnost zmírňování je cesta udržitelného rozvoje, kterou daný stát zvolil.

V souvislosti se zmírňováním změny klimatu se setrvač­nost vztahuje k obtížnosti změn vyplývají z do­savadních podmínek ve společnosti, jako jsou fyzický kapitál vytvořený lidmi, přírodní kapitál a společenský nefyzický kapitál, zahrnující instituce, předpisy a nor­my. Existující struktury se ve společnostech ukotvují, a tím je změna ztížena. V  souvislosti s klimatickým systé­mem se setrvačnost vztahuje k prodlevě ve změně kli­matu poté, co bylo uplatněno vnější působení, a k pokračování změny klimatu ještě po tom, co bylo vnější působení ustáleno.

Skleníkové plyny účinně pohlcují tepelné infračer­vené záření emitované povrchem Země, samotnou atmosférou vlivem těch samých plynů a oblačností. Záření atmosféry je emitováno všemi směry, tedy i dolů k povrchu Země. Skleníkové plyny tak za­držují teplo uvnitř systému povrch-troposféra. Toto se nazývá skleníkový jev. Tepelné infračervené zá­ření v troposféře silně souvisí s teplotou atmosféry ve výšce, v níž je emitováno. V troposféře obecně teplota klesá s výškou. Úhrn infračerveného záření emitovaného do vesmíru býval takový, jako by po­cházelo z výšky s průměrnou teplotou −19 °C, což bylo v rovnováze s přicházejícím slunečním zá­řením, zatímco povrch Země byl udržován na mnohem vyšší průměrné teplotě +14 °C. Nárůst koncentrací skleníkových plynů vede ke zvýšené neprůsvitnosti atmosféry v infračervené oblasti spektra, a tudíž k tomu, že do vesmíru odchází zá­ření až z větší výšky s nižší teplotou. Tak vzniká radiační působení, které vede k posílení sklení­kového efektu, takzvanému zesílenému skleníkové­mu jevu.

Skleníkové plyny jsou takové přírodní nebo antropogenní plynné složky atmosféry, které pohlcují a emitují záření určitých vlnových délek v oblasti spektra tepelného infračerveného záření emitovaného povr­chem Země, samotnou atmosférou a oblačností. Tato vlastnost způsobuje skleníkový efekt. Prvořadými skleníkovými plyny v atmosféře Země jsou vodní pára (H2O), oxid uhličitý (CO2), oxid dusný (N2O), metan (CH4) a ozón (O3). Kromě toho je v atmosféře řada skleníkových plynů vytvořených výhradně člověkem, jako jsou halogenované uhlovodíky a další sloučeniny obsahující chlór a bróm, kterými se zabýval Montreal­ský protokol.

Oblast pevniny s nízkými srážkami, kde nízkými se obecně rozumí méně než 250 mm srážek ročně.

V běžném vyjádření je sucho „dlouhotrvající absence nebo výrazný nedostatek srážek“, „deficit srážek ve­doucí k nedostatku vody pro některé činnosti nebo sku­piny lidí“ nebo „období neobvykle suchého počasí s nedostatkem srážek trvající dost dlouho na to, aby způsobilo vážnou hydrologickou nerovnováhu“. Sucho bylo definováno mnoha způsoby. Země­dělské sucho se vztahuje k vlhkostnímu deficitu ve svrchním přibližně 1 metru půdy (kořenové oblasti), který ovlivní úrodu, meteorologické sucho je pře­devším dlouhodobý deficit srážek a hydrologické sucho se vyznačuje podnormálními průtoky a nízkou hladinou jezer a spodní vody. Velesucho je prodlu­žované a pronikavé sucho, trvající mnohem déle než běžné, obvykle desetiletí i více.

Mikroklimatický fenomén, při němž je teplota vzduchu v městském zastavěném území vyšší v porovnání s okolním územím. Jednou z hlavních příčin je chybějící vegetace a přírodní povrchy, které jsou schopné energii ze slunečního záření zpracovávat, na rozdíl od povrchů umělých, které ji převážně akumulují či odráží na plochy vertikální. Pro městský tepelný ostrov je charakteristická akumulace tepla během dne a jeho následné uvolňování během noci. Takové přehřívání měst má přímé dopady nejen na zdraví jejich obyvatel, ale i nepřímé důsledky např. v podobě rostoucí spotřeby elektřiny za účelem ochlazování vnitřních prostor budov.

Teplota země těsně pod povrchem (často ve svrchních 10 cm).

Nejspodnější část atmosféry od povrchu do přibližně 10 km výšky ve středních šířkách (v průměrném rozsahu od 9 km ve vysokých zeměpisných šířkách do 16 km v tropech), kde se tvoří oblačnost a počasí. V troposféře teplota obecně klesá s výškou.

Termín užívaný k popisu toku uhlíku (v různých formách, např. jako oxid uhličitý) v atmosféře, oceánu, pevninské biosféře a litosféře.

Budoucí změna klimatu vyvolaná emisemi sklení­kových plynů do atmosféry ovlivní globální uhlíkový cyklus. Změny v globálním uhlíkovém cyklu po­stupně ovlivní podíl antropogenních skleníkových plynů, které zůstanou v atmosféře, a tedy atmosfé­rickou koncentraci skleníkových plynů, vedoucí k další změně klimatu. Tato zpětná vazba se nazývá vazba klima – uhlíkový cyklus. První generace modelů počítajících s touto vazbou (propojených modelů klima – uh. cyklus) naznačuje, že s globálním oteplováním se bude zvyšovat podíl antropogenního CO2, který zůstane v atmosféře.

Proces zahrnující oddělení oxidu uhličitého z prů­myslových a energetických zdrojů, přepravu do místa skladování a dlouhodobou izolaci od atmosfé­ry.

Technologická změna a náhrada, která snižuje vstupy zdrojů a emise na jednotku výstupu. Ačkoli by ke snížení emisí vedlo vícero sociálních, ekonomických a technologických politik, pokud se týče změny klimatu, zmírňováním se rozumí zavádění takových politik, jejichž cílem je snížení emisí a zvětšení propadů sklení­kových plynů. V češtině pod slovem mitigace rozumíme téměř vždy cílené snižování emisí skleníkových plynů.

Zranitelnost je mírou toho, nakolik systém podléhá nepříznivým vlivům změny klimatu včetně klimatické proměnlivosti a extrémů a je neschopný si s nimi po­radit. Zranitelnost je funkcí povahy, velikosti a rych­losti změny klimatu, kolísání, kterému je systém vy­staven, jeho citlivosti a schopnosti adaptace.